Středa, 15. srpna 2018, 11:28
Nečiní mně problém říci, že to dělám pro peníze a že mé služby nejsou levné. Nejsem charita. Jsem profesionál.“ „Zda se zajímám o rukojmí? Jestli s nimi soucítím? To bych řekl, že ano! Ale nikdy nedovolím, aby city zatemnily můj úsudek,“ tvrdí jeden ze soukromých vyjednavačů, kteří dohadují propuštění západních rukojmí z krizových regionů.
„Na každý případ hledím s promyšleným odstupem. Jinak bych nemohl dělat svou práci. Pokud dovolíte, aby vaše osobní pocity ovlivnily obchodní jednání, riskujete svůj život i životy rukojmích. I když o život jde v každém případě, každý případ je jiný. V této práci neexistují žádná zlatá pravidla, žádná jednoduchá řešení. Když si chcete udržet náskok před únosci, je nutné být připraven, přemýšlet mimo obvyklá schémata a na každém kroku svou strategii znovu zvažovat.“
„Není sporu o tom, že to je riskantní podnikání. Nejste nikdy v bezpečí, nikdy nevíte, zda budete mít úspěch, a jste neustále ve střehu, očekávaje další krok vašeho protivníka. Sotva někdy spím. To je luxus, který neznám.“
Text je ukázkou z knihy Obchodníci s lidmi Loretty Napoleoniové. HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem vydavatele.
„Někteří lidé proklínají mou profesi. Jiní mě považují za žoldáka, někoho, komu zaplatíte, aby dostal na svobodu vaše blízké, kteří upadli do zajetí. Když vlády brání rodinám vyjednávat s teroristy, jako v případě Jamese Foleyho a mnoha dalších, jsou mé služby dokonce považovány za ilegální. Nezajímá mě to, o zahraniční politiku se nestarám. Věřím, že pokoušet se zachránit život někoho blízkého je lidským právem. Je proti naší přirozenost to nedělat.“
„Je to práce, jež nikdy nekončí. Myslím, že když konečně sedíte v letadle, ve výšce 11 km, v ruce máte drink a ten člověk, co sedí vedle vás, je bývalý rukojmí, pak ano, pak můžete říci, že práce je hotová. A přece víte, že ihned po přistání tu budou další naléhavé žádosti a že budete muset začít zase znovu. Jelikož za každého jedince, jejž dopravíte bezpečně domů, jsou tu mnozí, velmi mnozí další, kteří zůstávají v zajetí.“
„Působil jsem jako vyjednavač třicet let. Spolupracoval jsem s vládami, soukromými bezpečnostními agenturami, pojišťovacími společnostmi, rodinami, a dokonce i mezinárodními nevládními organizacemi. Avšak nikdy dříve jsem nezažil takový nárůst počtu únosů jako v posledním desetiletí. Čelíme krizi v oblasti únosů, jež má globální rozměry. Možná si myslíte, že pro lidi jako já je to prospěšné, ale to byste se mýlila. Tento typ exponenciálního růstu vede k tomu, že je moje práce obtížnější, riskantnější a má omezenou pravděpodobnost úspěchu.“
„Obchod s únosy je jako metastázující rakovina; západní rukojmí jsou neustále zajímána a obchoduje se s nimi, protože mají vysokou hodnotu. Lidé, kteří jdou za kšeftem, darebáci, zkorumpovaní zprostředkovatelé a politici, místní vyjednavači, nejrůznější filutové, kteří se chtějí na únosech rychle obohatit, ti všichni roztáčejí kola tohoto globálního doplňkového průmyslu, kalíce vody lidem, jako jsem já. Je stále těžší a těžší rozpoznat, komu můžete důvěřovat nebo který je ten správný způsob, jak vyjednávat s únosci.“
„Tuto krizi způsobil konec studené války a globalizace. Únosy kvetou především ve dvou částech světa: tam, kde se rozpadl stát, a tam, kde nastal mimořádně silný ekonomický růst, jako například v Číně. Lze říci, že průmysl únosů živí jak politická anarchie, tak ekonomická prosperita a – ovšem – lakota, hlavní charakteristika nového světového nepořádku.“
„Když se stát zhroutí, rozpadá se zákon a řád, unášení se stává způsobem přežití. To je případ Afghánistánu, Somálska, Mali a mnoha dalších zemí. Nejprve jsou unášeni místní lidé za účelem financování povstaleckých skupin, jak se to stalo v Sýrii hned po arabském jaru. Odborníci, byznysmeni, průmyslníci, ba dokonce prodavači byli unášeni a propouštěni, když jejich rodiny složily výkupné. Ale když se země propadla do občanské války a bohatí lidé se odstěhovali do ciziny, hlavním zdrojem příjmů pro každého, kdo měl moc – vojenské velitele, džihádisty, kriminální skupiny a místní podnikatele – se stali cizinci.“
„Nejsnazší kořistí je vždy západní mládež, která cestuje do válečných oblastí a zhroucených států, nebo jakéhokoli jiného nebezpečného regionu na světě. Jsou to nezkušené děti, které chtějí vidět svět, podat zprávy o jeho hrůzách a upoutat pozornost. Jejich snem je stát se novinářem na volné noze nebo humanitárním pracovníkem. Někdy se chovají tak, jako kdyby měly vyrazit na dobrodružnou výpravu do divočiny, jít kempovat s batohem na zádech. Nemají ani ponětí o riziku, jemuž se vystavují. Jsou naivní a ohrožují sebe i všechny, s nimiž přijdou do styku. Často také podlehnou špatným radám: Jak můžete zvládnout obtížné povolání, jako je válečný zpravodaj nebo humanitární pracovník, tím, že se jednoduše objevíte uprostřed konfliktního území?“
„Ovšemže je snadné je unést, je snadné je zastrašit a snadné prodat na ,sekundárním trhu s unesenými‘, jakož i snadné je vyměnit za výkupné. V 90 % jejich rodiny nebo jejich vlády zaplatí. Samozřejmě nemluvíme o milionech dolarů. Abyste dostala milionové částky, potřebujete unést někoho, kdo má skutečně velkou hodnotu, například vysokého manažera nadnárodní ropné společnosti, příbuzného nějakého politika apod. Ale tyto lidi je těžké dostat, protože jsou profesionálové a jsou chráněni profesionály.“
„Žurnalisté jsou, všeobecně vzato, málo cenění. Nikdo se o ně skutečně nezajímá, pokud – samozřejmě – nemají italský, francouzský, německý nebo nějaký jiný evropský pas země, jež platí výkupné, a pokud se octnou v rukou profesionální teroristické skupiny jako je al-Qá‘ida v islámském Maghribu, an-Nusra nebo ISIS. Tito reportéři jsou povšechně dobré trefy, protože jejich vlády se obávají veřejného mínění, takže platí, a to někdy i vysoké sumy, tak vysoké, že to ovlivní místní ekonomiku. V severním Mali, po zaplacení několika milionů eur za skupinu italských a španělských humanitárních pracovníků, se euro stalo nejběžnější měnou místní ekonomiky.“
„Nikdo nemá úplný, jasný obrázek o tom, co únosy vskutku znamenají, dokonce ani západní vlády nebo vyjednavači, neboť nikdo nezná všechny informace, všechny části skládačky. Nevíme, co se děje, když jsou rukojmí v zajetí, nevíme, co se odehrává v hlavách únosců, zprostředkovatelů, drobných místních kriminálníků, kteří jsou do tohoto obchodu zapojeni, v hlavách zkorumpovaných politiků atd. Nikdy nebudeme znát pravdu. Jistěže se můžeme domýšlet, ale nikdy si nemůžete být jista. Jistota je slovo, které nikdy nepoužíváme, protože všeobecně vzato způsobí, že zemřete.“
„Můžete tento jev nahlížet z mnoha úhlů. Lidský úhel je ten, jejž většinou volí bývalí rukojmí po návratu domů, když napíší paměti, hovoří s novináři a svěří se se svým bojem o přežití v nelidských podmínkách. Ale to je jenom nepatrný výsek obchodu s únosy. Neboť pak tu jsou lidé jako já, kteří vyjednávají o jejich propuštění. Pracujeme v utajení, mimo dosah médií a velmi zřídka odtajníme, co víme.“
„Pokud jde o únosce, ti mají zdeformovaný pohled na celý tento fenomén. Například v mnoha oblastech světa jsou únosy chápány jako mechanismus, jenž přerozděluje bohatství z bohatého Západu do nejchudších regionů na planetě. Pravidla hry jsou velmi podobná těm, která se uplatňují na Wall Street. Rukojmí se stávají finančním nástrojem, který „nakopne“ komplexní investiční schéma, ziskovou operací, při níž je kapitálový výnos mnohem vyšší než výnos z práce. V Somálsku inkasují většinu výkupného investoři, kteří finančně kryjí gangy pirátů, zatímco skuteční únosci dostanou jen malou část.“
„Dokonce ani způsob, jakým jednání probíhají, se příliš neliší od šílenství akciového trhu, protože rukojmí jsou zbožím, jehož hodnota se mění podle určitých faktorů, jako jsou národnost a čas. Tak jako operátoři na trhu oceňují akcie ve svém portfoliu, i únosci provedou své kalkulace dříve, než stanoví výši výkupného. Výkupné za Sirius Star, ropný tanker o hodnotě 150 milionů dolarů a vezoucí náklad saúdské ropy v hodnotě 100 milionů dolarů, znělo 3 miliony. To byl rozumný poměr, takže jednání byla za dva měsíce uzavřena. I z hlediska somálských investorů šlo o dobrý byznys, protože – jako v každém obchodě – čas jsou peníze a zadržování rukojmích je drahá záležitost.“
„Jednání se mohou vléci měsíce nebo dokonce roky, jestliže tu není po ruce vláda nebo nějaké peníze z pojištění, takže je na rodinách a přátelích, aby splnily požadavky únosců, jako se to stalo rodině Daniela Rye Ottosena. To jsou ty nejkomplikovanější případy. Investoři začnou být nervózní, únosci netrpěliví, rukojmí jsou týrána a vždycky se někdo pokusí obchod překazit, buď fyzickým únosem rukojmích, nebo tím, že se vmísí do vyjednávání.“
„Náklady na vyjednávání často překročí výši výkupného. Lidé jako já musejí cestovat do vysoce rizikových oblastí a vyžadují bezpečnost a peníze, aby mohli koupit informace a získat kontakty. Je paradoxní, že tyto prostředky jsou utraceny v místním hospodářství, v oblastech, kde jsou rukojmí zadržována, živíce tak doplňkový průmysl vyvolaný únosy, od řidičů a zprostředkovatelů až po obchodníky, kteří prodávají telefonní karty. Jedná se o injekci tvrdé měny do těchto ekonomik, takže místní obyvatelé považují únosy za dobrý byznys.“
„Chcete slyšet vskutku surrealistickou zákrutu toho, co jsem právě řekl? Pokud je několik rukojmích ze zemí, které platí výkupné, pak výkupné vzrůstá díky soupeření mezi úředníky z různých států, které chtějí dostat své lidi dříve než ostatní. Únosci to vědí a štvou vyjednavače proti sobě.“
„Je to hra o přežití a nepropadejte ani na chvilku iluzi, že tu existuje nějaká spolupráce. Je to muži ovládaný byznys, plný testosteronu. Každý se snaží dostat svá rukojmí domů a dělá pro to všechno, bez ohledu na důsledky. A tak soupeříme o řidiče, zprostředkovatele, bezpečnost, informátory… a ovšem, vlády mají k dispozici více prostředků než rodiny, takže platí větší částky, aby dosáhly svého. Tak to probíhalo při vyjednávání o propuštění 25 rukojmích, zadržovaných Islámským státem od konce roku 2010 do léta 2014. První propuštění pocházeli ze zemí, které platí nejvyšší výkupné.“
„Tak vidíte, jedná se převážně o záležitost klamu a zdání. Spojené státy a Velká Británie tvrdí, že platit výkupné znamená roztáčet ,únosový‘ byznys teroristických skupin. Tvrdí například, že z hlediska Islámského státu je výkupné důležitým zdrojem peněz pro chalífát. Z 25 rukojmích jich bylo 67 % propuštěno za výkupné mezi 60–80 miliony dolarů.“
„Budiž, není to mnoho peněz pro skupinu, která zmutovala ve stát a vybírá daně od osmimilionové populace. Ale peníze, shromážděné doplňkovým průmyslem od lidí jako jsem já, kteří jednají jménem rodiny, a od vlád, které platí, zatímco jednání pokračují, představují významný stimul pro místní obyvatele, aby podporovali byznys s únosy. A čím více soutěžíme a čím déle jednání pokračují, tím výnosnějším se tento byznys stává. Například za nejlepší zprostředkovatele, informátory a řidiče se musí zaplatit více peněz. Zákon nabídky a poptávky platí i tehdy, když zboží, o něž se jedná, jsou lidské životy.“
„V konečném důsledku, ať uděláte cokoli, v této branži nikdy nevyhrajete, jelikož přikládáte lidskému životu peněžní hodnotu.“
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
